Zlodějka lžiček

    Píše se rok 2014. Lidé si věci kupují, půjčují, ale ti „jiní“ je kradou.

Do poslední skupiny patří i teta Nataša. Teta je silnější starší dáma, vdova, která zdědila miliony a je „jiná“.

    Teta Nataša na první pohled nevypadá jako někdo, kdo by musel krást.
Je zajištěná, může si koupit vše co chce.
Přesto krade. Jako straka. Ne, teta není ani kleptomanka, tedy žádnou takovou diagnózu ji nikdo nestanovil, a to se léčila na všelijaké deprese po smrti manžela.
Teta je jen nervově labilní až nevyrovnaná.
Nechtějte si to s ní rozházet, v takovém případě byste si nemuseli mít čím zamíchat kafe.
Teta Nataša totiž krade lžičky, ale jen ty kávové. Protože těch já mám nedostatek, tedy měla jsem.



    Jednou k nám teta přišla na kafe, dělá to tak pravidelně každý měsíc, první úterý.
A já prostě měla málo lžiček. Musela jsem opláchnout, abych nás všechny podělila.
Čehož se nedalo nevšimnout.

    V srpnu teta přišla zas, nečekaně v úterý. 
Už ode dveří na mě pokřikovala, že má pro mě překvápko.
Dorazila za mnou do kuchyně s hrstí plnou nerez lžiček!

„To jsi nemusela kupovat, teto.“

„Neboj, já je nekupovala holčičko.“

Zděsila jsem se, našla je snad někde?

„Co tedy?“

„Vzala jsem si je.“

„Kde? Komu? jen tak?“

„Blázníš? Nenápadně a Božce.“

„Jaké Božce?“

„No, vždyť jsem ti o ní vyprávěla, Božka z patra pode mnou, jak ji furt štěká ten pes a občas k ní zajdu na čaj a bábovku.“

„A proč jsi ji vzala ty lžičky? A proč tolik? Kvůli mně?“

„Kdepak, ta stará kráva mě nasrala, ale to je na dýl, povím ti to až se posadím.“

„Tak teda děkuju... Ehm, za ty lžičky... Ale už to prosím nedělej.“

    Od té doby máme doma dostatek lžiček, ale teta už naštěstí nenosí další, ne k nám. Ani nám žádné nezmizely, zatím jsme s ní za dobře.

Už jste si přepočítali lžičky?