sobota 20. prosince 2014

Můj život, má cesta...

    







    Byla noc. Seděla u svého stolu, nohy téměř za krkem, tak to dělávala vždy. On už spal, na ponocování ho moc neužilo, raději si přivstal. Právě touhle dobou se jí v hlavě rodily ty nejlepší nápady. V tom jejím koutku, kde přes notebook viděla rámečky s fotkami, na kterých byl celý svět. Nebyly to fotky z Ameriky, Evropy, nebo Asie. Na těch fotkách byl on, ona s ním. To on byl její svět, její život...





    Je to tady. Účastníci zájezdu, dva Karlové a jejich podšálky. Natvrdlá slečna průvodkyně bez kytary, hromada důchodců a úchylnej „potápěč“.

    Uběhlo pět měsíců od té doby, kdy se dohodli a zaplatili dovolenou. Dovolenou snů pro ni a hororovou dovolenou pro něj. Pořád si v duchu opakoval „bude šťastná a spokojená“ a to mu pomáhalo zvládnout i ten kolotoč nakupování všeho potřebného před odjezdem. Neměli stan, spacáky, karimatky a boty. On neměl dokonce ani plavky. Ona už neměla ani peníze, ale co by pro ni neudělal.

    Dvacet hodin cesty autobusem před nimi. Jak své stokilové tělo složí? Ještě, když musí poskytnout pohodlí i jí? Jedna věc je, když v pohodlí postele necháte svou slečnu usnout na hrudi a pak ji opatrně setřesete a otočíte se na bok, ale v autobuse? Když se vám ani nohy nevejdou mezi dvě sedačky? Je to tady. Celou svou vahou mu leží na rameni, on je přilepený držkou na okno. Na chvíli vytuhl, asi na deset minut, ale ještě nejedou ani dvě hodiny, vůbec to neutíká. Už abychom stavěli na nějaké benzině.

    Ona fakt spí a vypadá u toho docela spokojeně, dokonce se usmívá? Asi se jí zdá o sopkách a lávě, úchylačka jedna! Nikdy si nemyslel, že někoho můžou takhle vzrušovat sopky a teď jede autobusem, který je takových lidí plný. K neuvěření. Hurá! Rakousko a benzina.

    On je úžasný, nechá mě spát na něm, abych měla pohodlí, a sám se mačká na okno. Asi si ho vezmu.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si splníte sen? Už jsme na dovolené 4 dny, ale až teď to cítím. Je mi nádherně, jako kdybych mohla najednou vzlétnout a všechny starosti hodit za hlavu. Z výšky bych se dívala na nás, jak stojíme na okraji kráteru Etny. Cítí se stejně? Nemyslím, ale je to škoda. Příště splním sen jemu, dlužím mu to.

    Fotí každou díru, ze které se aspoň trochu kouří, to je přeci důkaz, že sopka žije! Hora hraje všemi barvami, ale převažuje žlutá síra. Jsou ve víc než tříkilometrové výšce, ale jí se točí hlava z něčeho úplně jiného. Z té hromady štěstí, které cítí, prosí, ať to nikdy nepřestane, ať tahle chvíle nikdy nekončí. Přeje si, aby se takhle cítila každý den do konce života. Může být ještě lépe? Asi ano, ale tomu se jí teď nechce věřit. Žila pro tenhle den. A kdyby věděla, že přijde tak brzy, nikdy by nebyla smutná, protože by se těšila.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si milovaný člověk splní sen? Mohl bych ji takhle pozorovat bez přestání. Mám dokonce pocit, že když se jí dotýkám, předává mi svou pozitivní energii a možná se mi začínají líbit sopky. Vypadá to tady jako na měsíci, nikde nic, krom hromady zvědavých turistů a nadšenců jako je ona. Možná bych je, vlastně nás, nazval sebevrahy. Po několika hodinovém stoupání jsme vyšplhali k jedné velké díře, jako kdyby něco velikosti melounu dopadlo na zem z vesmíru. Jí se ta díra líbí, nechápu proč, ale nic nenamítám, když chce zase vyfotit u dalšího kamene nebo díry, která vypouští kouř páchnoucí jako něco hodně zkaženého.



    Na Etnu šlapali asi šest hodin, dala se využít lanovka, ale to by se ochudili o ta panoramata a tisíc fotek několika na první pohled stejných hornin. Dolů jim to zabralo půl druhé hodiny, jelikož to seběhli, aby vůbec stihli autobus, když se nahoře museli tolik zdržet.

    Byli celí od sopečného popela, proto první co udělali, po příjezdu do kempu bylo, že ho šli spláchnout do mořských vln. Potom si dali pizzu v restauraci s výhledem na moře a všechny zážitky zapili českým pivem od Karla a Karla. V kempu pak vyhodili večeři z ešusů a spokojeně usnuli vyčerpáním.

    Mohl by mě požádat o roku, je k tomu ideální příležitost. Ale prstýnek s sebou nemá, všimla bych si, to nevadí, nic takového nepotřebuji. Proč to neudělal už na Etně? Byla jsem jasná, v takové chvíli bych řekla ano každému. Třeba k tomu potřebuje kýč v podobě západu slunce a moře, proč ne, taky by se mi to nakonec líbilo. Nebo že by chtěl, aby sopka byla v činnosti, když mě bude žádat? Láva teče jen ze Stromboli, dám mu ještě čas, snad se vyjádří.

    Byli na ostrově Vulcano, asi jedenáctý den zájezdu. Právě vyšplhali na místní sopku, skoro je to nestálo žádné úsilí, oproti Etně. Na začátku výstupu byla cedule asi v pěti jazycích, že je nahoře možná intoxikace plyny. 




    To je ale nezajímalo. Obešli celý kráter dokola, kde se z každé strany naskytl jiný výhled, jednou na Liparské ostrovy, potom na krajinu ostrova a taky na další krátery sopky.
Seděli na okraji kráteru a jedli sicilskou svačinu z Lidlu. A ji něco geniálního napadlo.

    Mohli bychom slézt dolů, jen my dva, času je dost. Nikde tu nevidím ceduli se zákazem a jen jednoho policajta – jeho. Co když ale nebude chtít? Když půjdu sama, tak to nebude ono, ale stejně bych šla. Tohle si nenechám ujít. Teď je spokojenej a najedenej, mohl by kývnout.

„Víš, chtěla bych sejít na dno kráteru,“ nadhodila opatrně.
„Vážně? Tak jo. A půjde to vůbec?“
„Fakt? Jsi báječnej, tak honem pojď než...“
„Než co? Než to bouchne?“ pokusil se o vtip, i když mu to dělalo starosti už jedenáctý den.
„Trubko,“ smála se.

    Bylo to náročné, ale dostali se tam. Byli tak maličcí oproti světu, kolem dokola jen stěny kráteru, na jeho okraji pár malých lidiček, kteří se kochali výhledem. Na dně byla spousta kamení, lidé je poskládali do různých slov, jmen, vět vyjadřujících lásku a touhu v několika jazycích. Bylo to krásné. Teď to může bouchnout, ale aspoň zemřou rychle a spolu, napadlo je oba naráz.



Vypadá nějakej zmatenej. Bojí se snad tolik? To snad ne.

„Půjdeme, jestli chceš.“ Snaží se mu pomoci.
„Ještě počkej, prosím,“ zčervenal nebo se jí to zdá?

On to chce snad udělat. Ne, pomoc, panikařím, jak rychle budu nahoře, když poběžím? Ne, chytil by mě, určitě, běhat umí. Vždyť jsem si to přála, proč chci teď utéct?

Přišel k ní tak blízko, že mezi nimi mohl projít jen vítr. A nervózně zašeptal: „Víš, jednou si tě vezmu.“

Aha. Skutečně? To já přeci vím. Počkat, tohle je jeho žádost o ruku? Ne, viděl přeci dost filmů a ví, jak se to dělá a říká.

„To přeci dávno vím, broučku.“
„Někdy se chovám děsně, tak jsem tě chtěl jen ujistit, že se u mě nic nezměnilo a pořád si tě chci vzít, i když to tak nevypadá.“
„Dobře. Miluji tě.“
„Já tebe taky.“

    Nevím, jestli jsem zklamaná. Ale jedno vím jistě, lepší příležitost už nikdy mít nebude.



...


Přeji Ti, můj milý a jediný, nejvěrnější čtenáři, splnění všech Tvých nejtajnějších snů a přání. Ať jsi stále tak úžasný člověk a přítel. Hodně zdraví a úspěchů v životě, v budoucí škole a práci. Ať i nadále máš dost sil nám všem pomáhat a chránit nás. 
Krásné 25. narozeniny! Miluji Tě, víc než svůj život, Drahý.
Tvá (stále Tebou okouzlená) Lucinka







neděle 14. prosince 2014

Jsem kreativní Hitler

    Pominu situace, kdy vstávám ve čtyři a domů se dostanu v deset večer, to mě potom nezajímá ani pes, který chce ven a rovnou skočím šipku do postele.

    Ale takový ty dny, kdy nic nemusím, jen jíst, pít, vylučovat a spát...
To mě nedonutí nic, abych si šla lehnout, ani únava, ani Chránič.

    Mně to připadá tak zbytečný, chodit spát. Ztráta času prostě.
A to jsem ještě ten případ, že nejvíc aktivity mám po půlnoci.
Peru, uklízím, vařím, peču, sexuju (když je s kým), cvičím, čtu, jím,...
To platí i pro psaní článků, vždy mám inspiraci až v brzkých ranních hodinách a taky největší chuť psát a oslňovat lidi svými moudry.
Jako právě teď (jen ta inspirace schází). První minuty z neděle uběhly, já mám za sebou pět dní nočního režimu a spát prostě nepůjdu.
Možná tak v šest ráno, pak budu spát do oběda, protože už to po tolika dnech nezvládnu.

    A to bych tak moc chtěla, ale to bych nesměla tak milovat ten klid, který vládne na ulici a v baráku, když je noc. Většinou tedy. Všechny hysterky a mimina usnuly vyčerpáním. Cikáni se obvykle hádají přes den. Výtah stojí v přízemí, jen pár ožralých se nemůže trefit do zámku. Dokonalost.

    Jsem vzhůru jen já, nebo si to aspoň tak představuji, plus zloději a násilníci, kteří obléhají vchodové dveře. Že by to byl důvod proč nejdu spát? Musím být ve střehu? Možná. Když Chránič chrání, tak určitě, to mi ticho přímo vadí, mám až příliš bujnou fantazii.

    Ale nejsem ztracenej případ, jsem skvělá a mám kreativní myšlení! A vy ostatní ponocovači taky. ;)





A jak to měly některé historické osobnosti se spánkem? zdroj
    Osobnosti, o nichž je známo že málo spaly, byli César a Napoleon. César, trpící jinak epilepsií, prý spal jen několik hodin. Měl prý i vynikající paměť a prý měl schopnost vykonávat několik činností najednou, jako třeba současně o něčem mluvit a něco jiného psát. Napoleon nemusel spát déle než pět hodin. Byl stále čilý a přes den měl stále naprosto jasné brilantní myšlení. Svým generálům „šel na nervy“ tím, že když se oni probouzeli, Napoleon už měl propátrané místo boje následující bitvy. Tak to prý udělal i ono ráno v den bitvy u Slavkova, kdy v časném ranním oparu několik hodin mlčky dumal nad utvářením terénu. Výsledek bitvy ukázal, že jeho osamělé ranní geograficko-strategické úvahy byly správné a že jeho mozek byl přes krátký spánek všechno jiné jen ne prázdný nebo unavený. 
    A pak je tu ještě Adolf Hitler. Tomu se během války „obrátil“ spánkový rytmus naruby. Přes noc byl vzhůru, komandoval okolí a šel spát mezi čtvrtou a pátou ranní, většinou s nějakým práškem nebo byl na morfiu, o čemž se moc nemluví. Nikdo ho dopoledne nesměl budit, generalita musela čekat na rozhodnutí do jeho probuzení. Tak Němci prohráli několik klíčových bitev jen proto, že jejich vrchní velitel byl v „rozhodující dopoledne v limbu“ a takříkajíc s ním nebyla řeč. Pro zbytek světa to ovšem byla klika.
Sakra, jsem jak Adolf, jen zatím neujíždím na morfiu...

Dobrou noc.