pátek 2. ledna 2015

Kdyby věci měly duši...

    

    Vyber si mě, prosím, kolega je rozbalenej a vošahanej! Jsem jak nový a funguji, jak mám! Vím, že mě chceš, vím, že mě potřebuješ, cítím to! Vrať ty ponožky zpátky do regálu, ty ti život nepomůžou uspořádat a roztřídit! Nebuď přeci hloupý, nemůžeš to už beze mě vydržet... Sakra, chlape, prober se a vem si mě! Jo! Cítím tvůj dotek a dech, je to lepší než jsem si představoval, sálá z tebe teplo, i když venku je klendra jako kráva. Bude nám spolu krásně. Těším se, až ti budu sloužit, můj pane. Nastolím v tvém životě smysl a řád!

    Píp... Venku je fakt neskutečná kosa, doufám, že jsi tu autem, frajere. Díky bohu, je to tak! Zase se mnou hážou, ať už jsem někde v teple, prosím!

    Očumuje mě nějaká baba a vošahává mě svýma ledovýma rukama, fuj. Dle jejich slov jsem hnusně černej a zbytečnej, rasistka! Ptá se, jestli zelenej byl už vyprodanej. Bude ještě škemrat, aby do mě mohla strkat věci!

    Mým domovem už není supermarket, ale kufr od auta. Já tak hezkej a funkční mrznu v autě, celé dny a noci. Ptám se sám sebe – proč? Vždyť to vypadalo tak nadějně, když jsem týden ležel doma (v teploučku) bez povšimnutí. Jako by můj nový pán nevěděl, co si se mnou počít. A pak mě takhle zprzní a zneužije! Cpe a rve do mě všechno, co ho napadne! Volej do auta, zablácený boty, páchnoucí hadry, nákup... 

    Nemá to konce, jsem tak nasranej, až vzteky prasknu!

    Letím do koše s milými a láskyplnými slovy na rozloučenou – sbohem, ty levnej šmejde! Jsem zděšen.


    Takový je život krutý, k nám, věrně sloužícím organizérům, pořadačům (říkejte si nám jak chcete, je to stejně jedno)...




Přijala jsem výzvu od Chrániče, zda prý dokáži psát o obyčejných a potřebných věcech jako je jeho nový pořadač v autě. 
Tak co myslíte, povedlo se? :)