Když rodiče nerozmazlují...

Znáte to... základka - 7. třída - lyžák...

    Ani já jsem nesměla chybět, rodičům byl tento finanční výdaj znám minimálně od nástupu na ZŠ, takže jsem věděla, že nebude problém. Ovšem, zapomněli, že potřebuji pořádný lyže a oblečení. Lyžovat jsem tenkrát neuměla, nikdy jsem na tom nestála.

„Teta má bezva lyže ve sklepě, taky se na nich učila, prý ti je ráda půjčí, jezdí samy.“

„Tak jo, kdy pro ně zajedem?“
Byla jsem hodná holka, i když jsem tušila, jak budou vypadat lyže, které má teta ve sklepě 20 let.
Ale přece by mě nenechali jet na něčem, co je vhodné tak na zátop. (Ba ne, i krb by je vypliv)
Nechali.


Víte, půjčení tehdá stalo cca 500, a za to mohla bejt fůra lepších věcí, hlavní přeci je, že ta holka má na čem jet.
Pak jsem ještě vyfasovala kombinézu, kterou měl na sobě hlavní představitel filmu Sněženky a machři.

    „Vidíš, sedí ti hezky, tady dole to jen trochu založím a v rozkroku zúžim,“ konstatovala máma, když na mě tu hrůzu navlíkla. 

„Kluci se za tebou budou otáčet, ta zelená ti jde k očím!“
No, mohla jsem ji odporovat, když byla tak nadšená? Brečela jsem v noci do polštáře.
Já byla skromná holka, což vo to, ale děti dovedou bejt pěkně zlý.
Pak už jsme jen dokoupili rukavice, šálu a čepici ve Vše za 39 a mohla jsem vyrazit.

    Nastal den D, táta mě hodil k autobusu, vzal tašky, já „lyže“.  Máma mi na ně ještě spíchla vak, abych tu ostudu mohla odložit o pár hodin. Ale omyl, ty velký krávy se pomalu ani nevešly do autobusu.

„Čí to do prdele je? To snad budu muset přidělat na střechu!,“ vyřvával řidič autobusu. Dělala jsem, že jsem tu obří věc s kytkami nikdy předtím neviděla.

Stále vám nedochází, jak se ta malá holčička cítila? Tak já vám ty lyže trochu popíšu, Google totiž nenašel ani nic, co by tomu bylo podobný...

    Byly obrovské, jak už hlásal autobusák, měla jsem je 30 cm nad hlavou, takže už to je signál, že to prostě nepojede hladce. Na vodě, na sněhu, na trávě, nikde!
To super moderní vázání si pamatuji dodnes. Dnešní lyže to mají jednoduchý, dupnete a hotovo, i moji spolužáci to tak měli.
Tady jsem nožku položila, že si ji zapnu, musela jsem použít veškerou svou sílu, abych to hnusný zrezlý péro zacvakla. Což vo to, do 10  minut jsem jednu nohu zvládla, pokud nebyly lyžáky od sněhu, pak byl konec, to bylo moc i pro 100 kilovýho tělocvikáře.
S takovým zapínáním byste na hory nejeli? A víte, jak se řešilo, aby tyhle super lyže neujely ze svahu, když to hnusný péro náhodou při pádu povolilo? Jednoduše. Obmotal se kolem každé nohy provaz, který byl na pevno přidělený k lyžím, takže ani nebylo na výběr.

    Nesmím zapomenout, že mi lyže pochválil jeden děda, kterej kolem mě profrčel na svých carvingových lyžích, prý to bylo to nejlepší, co se v jeho dětství dalo sehnat. Jo, tomu bych i věřila. 

    Ještě nekončím. Jak dnes nesete své carvingy? Na jednom rameni nejspíš. A jak vám drží pohromadě?
Tady to takhle nešlo, pamatujete na ty hnusný zrezlý péra? Tak proto. Ale ani tím se nenechali výrobci zaskočit, vyřešili to tak, že k lyžím dodávali kožené řemínky. Takže místo toho, abych se po tom celodenním ztrapňování na svahu rychle sbalila a utíkala se schovat, musela jsem absolvovat proces, který bych popsala asi takto... Představte si, že máte dvě dvoumetrové klády, které musíte udržet pohromadě pomocí 2 rozvařených špaget.

Chuť k jídlu jsem měla i vzhledem k okolnostem.

Taková byla moje představa, která byla naplněna až o několik let později.
Zima 2010