To se mi snad jenom zdá

1.11.2014

Přišla k nám má potencionální tchyně, po svatbě jí plánuji důvěrně říkat „maminko“, ale zatím nic netuší. Vzala si mě stranou a šeptem mi povídá: „Ty prý chceš požádat Tomáše o ruku? Není to trapný, takhle vobráceně?“

„Víš,  není, chtěla jsem, aby nám i odnosil Juniora,  ale to dnešní věda neumožňuje,  tak si aspoň před něho kleknu a vyslovím se.“
„Aha, ta dnešní doba je divná. Za nás holku přivedl do jináče a pak si ji prostě musel vzít.“
„To se děje i dnes. Maminko, když už jsi to nakousla, chtěla bych tě tímto požádat o ruku tvého jediného syna.“

3.11.2014

Jsem v práci. Slyším, jak si někdo mumlá něco nesrozumitelného. Otočím se, je to ten novej, ještě ani neznám jeho jméno. 

„Říkal jsi něco?“ ptám se ho.
„Ano, ale jen sobě,“ odpoví. „Občas si povídám s tím hláskem v mé hlavě a někdy i nahlas, což je trapné.“ 
„Co je trapné? Že ti v hlavě zní nějakej hlas?“
„Vůbec, to, že mi to někdy ulítne a odpovím mu nahlas, ne v duchu jako běžně.“
„Aha.“ snažím se nesmát, nejde to, utíkám.

6.11.2014

Tak a je to tady! Rodím. Ale nejsem v porodnici. Ležím na zadních sedačkách nějakýho auta, jsou hnusně kožený a špinavý. Tady jako porodím ten svůj zázrak? To snad ne! Honí se mi hlavou...

Počkat, to auto znám, ale naše není. A proč jsem tu sama a venku stojí hromada lidí, včetně několika policajtů, hledám mezi nimi Chrániče, nikde ho nevidím. Prý chce být u porodu, pche! Tak to bys měl máknout, chlape!

Dítě chce na svět a kurevsky to bolí. Nenávidím ho! Nenávidím toho, kdo mě do téhle situace dostal! Toho, jež mě oplodnil a pak nechal rodit na sedadlech policejního auta! Nenávidím svého muže, kterej tu ještě není!

7.11.2014

Jsem spisovatelka. Bydlím v krásném domě, bez chlapa a bez dětí, celé dny si dělám, co chci a s kým chci. Nikde není bordel, mám uklízečku. Nevařím, jím venku s fajn lidmi, rodinou a kamarády. Za tři dny odlétám do Ameriky, chtějí vydat mou knihu. Ale zítra musím ještě stihnout autogramiádu v Irsku. Žiji si svůj sen!

Rozhodla jsem se sepsat své sny za poslední dny. Koho to nenapadlo u toho prvního, druhého, třetího? (tomu se mi nechce věřit :D) Tak ten poslední vás určitě přesvědčil, že nejde o můj deník. 

Co se týká toho prvního snu. Nebudu lhát, už mě to napadlo. :D Ale já ho prostě chci vidět klečet! Proč bychom měly klečet jen my ženy, že? Budu čekat, snad ta chvíle někdy přijde.

Takového kolegu skutečně mám, ale není psychicky nemocný, jen si občas povídá sám se sebou. 

Těhotná nejsem, rodit v brzké době nebudu a už vůbec ne na těch sedačkách, kde sedávají bezdomovci, narkomani a policajti! 

K tomu poslednímu, zní to skvěle, ale chybí mi tam jedna maličkost - děti a chlap. 

Máte někdy taky tak živé sny? :)