Noční návštěva

    
    Prostě si tak v klidu spíme v láskyplném objetí, mně se zdá něco hezkého, Chrániči jako vždy nic a Andy chrápe nahlas...
Je všední den, ráno vstáváme oba do práce, hooodně brzy. Jen Andík si může přispat, on vlastně celý dny nic jinýho nedělá, než spí.

    Trhnu sebou, sen se rozplývá... 

    Probudí mě, jak se někdo snaží dostat do bytu, dost neohrabaně a hlasitě. Chránič v pozoru, jako každé ráno, ale dnes mimořádně připraven zničit všechno živé, co přejde přes práh bytu... 

    Kouká kolem sebe, zoufale hledá něco, čím by nočního návštěvníka ubil k smrti, nikde nic. Člověk by řekl, že zrovna on bude na tyhle situace líp připravenej.
Já už se vidím znásilněná a v nejlepším případě i mrtvá, beru psa a schovávám ho k sobě pod peřinu, tam bylo vždycky bezpečno (stále spí - hlídač). 
Chránič nahej letí do chodby, pak ho něco osvítí a promluví na temnou siluetu postavy, již stojící v našem bytě. 
„Karle, to jsi ty?“
To už to dochází i mně a jdu na chodbu, pes se probere a začne štěkat (hlásí nečekanou návštěvu - náš alarm, na který je spolehnutí).
    Můj mladší bráška Kája, prostě si tak k nám přišel ve tři ráno. Dal si takovej challenge, že k nám dojde pěšky. Měl přijet jako normální člověk ráno autobusem, aby pohlídal psa.
Byl by to hezký nápad na letní procházku. Ale! Nebydlíme ve stejném městě, my dokonce nebydlíme ani ve stejném okrese, naše domy jsou od sebe takových 27 kilometrů.
    A můj bratr si to šel pěšky, vyrazil někdy pozdě večer, myslel si, že přijde až my budeme vstávat, ale podcenil se.
A aby toho nebylo málo, dodatečně mi kamarád říkal, že ho málem sejmul v zatáčce (nebyl vidět). 
„Jsi blázen?!“ bylo první, co jsem mu řekla.
„Neboj, mám nové boty, chodí samy.“
„Aha,“ rezignuji. „Lehni si na gauč a raduj se, že ještě žiješ.“

Doslova šlo o život, ne nám, ale mému bratrovi...

Máte podobnou zkušenost? Co vyvádí vaši sourozenci? :)