V zajetí malého démona

Můj život řídí pes.

Říkali mu Čert, asi náhoda?

    Úplně se bojím zeptat, jestli to taky tak někdo má. 
Vím, že to hodně lidí tvrdí, ale mám dojem, že ještě neslyšeli o Andym.
Ano, Andy, takhle se jmenuje ten ďáblův syn.



    V dubnu mu bylo deset, je to černej pudlík, ale jako pudl nevypadá ani zdaleka, stříhám ho totiž sama. Řekla bych, že vypadá jako voříšek, kterej utekl z útulku a po cestě vymetl několik popelnic.
Toho vořecha jsme si donesli domů náhodou, když jsem byla v 6. třídě. Ušetřím vás zdlouhavých keců o přemlouvání rodičů, však to znáte. Až do teď bylo s Andym vše normální a běžné.

Ruce vzhůru!

    Donesli jsme si domů malej černej roztomilej uzlíček. Nesla jsem ho já, která se bála psů (ano, bála, jelikož mě Andy po čase strachu zbavil). Byl to chudák pes, pelíšek měl z přepravky a jeho první hračka byla plastová láhev nebo rulička od toaleťáku. Možná proto nám to teď vrací.

Umí zabíjet pouhým pohledem.

    Před 4 lety jsme se s Chráničem sbalili a odstěhovali od rodičů. A do jedné z krabic se mi přibalil i Andy. Až já vám povím, čeho všeho je on schopný i neschopný, nebudete se divit, že si toho nikdo v mém rodném domově nevšiml, prostě zapírali, že ho ani jeden nestrčil do stěhovacích krabic.



    A čeho že je ten malej zázrak schopný? VŠEHO. Krom toho být doma sám, aby o tom nevědělo půl města. Prostě se zavřou dveře a on dostane záchvat, začne strašně štěkat, výt, kníkat, hekat, nadávat a další synonyma ke slovu vyvádět! Vlastně tohle začne už když se oblíkáme na odchod a on to jen slyší. Ano, slyší, jak se rifle třou o stehna, pásek zasouvá do kalhot a zavazují se tkaničky. Možná máme doma superpsa a ani o tom nevíme. Kéž by.

Zdroj

    První rok v novém domově jsem ho tahala všude s sebou, i do krámu mezi rohlíky, než mě začali securiťáci vyvádět i se psem. Pročetla jsem nesčetně diskusí, jak na psa, kterej nesnese samotu. Prý utahat, před odchodem ho pořádně vyvenčit, zněla nejčastější rada. Utahaní jsme byli tak akorát my, pes stále vyváděl i několik hodin po našem odchodu. Další chytrák radil poschovávat po místnosti piškoty, že se zabaví. Sežral to ještě než jsme se stačili oblíct. Prý ho po příchodu chválit, do prdele za co? Nic z údajně osvědčených rad na toho ďábla nefungovalo. 

Umí nahodit i roztomilej kukuč.

    Musela jsem se uchýlit k tomu nejhoršímu a objednala elektrický obojek, zní to strašně, je to strašný. Měl 4 stupně, první byl jen nepříjemný tón, pak tři stupně elektrických šoků. Neměla jsem na to. Chránič ho zkusil jednou a prý mu bylo úplně jedno, že ho elektřina kope do krku, přeštěkal to. (Andy, Chránič umí jen vrčet.) Obojku jsem se zase rychle zbavila. Hnus, už nikdy víc! Člověk holt dělá ze zoufalství hrozné věci.

Silvestr 2013

    Jednoho dne mě něco osvítilo a nahrála jsem se na webku. Mluvím tak na Andyho z notebooku ve vedlejší místnosti, takže teď sousedi neposlouchají psa, ale můj důrazný hlas, který mu (jim) dává příkazy. 

„Andy, ticho... Počkej, už jdu na tebe... Počítám do tří, jestli nepřestaneš štěkat, tak uvidíš... Andíííííčku, no tak, buď hodnej... Pšt... Neštěkej... Jsi pěknej malej zmetek, ticho tam! Andy!“



    Divím se, že mu z toho ještě nehráblo, když to hodiny musí poslouchat, sousedům už ano.
Vesměs to funguje, když se oblíkáme tiše a mluvíme až venku. Ale někdy prostě nemá náladu a řve, je mu fuk, že ho z obýváku peskuju. Takže stejně musíme být vždycky doma do 22. hodiny.

Tak jsme si s Andym zbyli a u toho všeho nám asistuje Chránič. Prý nás oba miluje, nechápeme proč.

Policejní pes se hlásí do služby!

Andy, *20.4.2004