Kdyby věci měly duši...

    

    Vyber si mě, prosím, kolega je rozbalenej a vošahanej! Jsem jak nový a funguji, jak mám! Vím, že mě chceš, vím, že mě potřebuješ, cítím to! Vrať ty ponožky zpátky do regálu, ty ti život nepomůžou uspořádat a roztřídit! Nebuď přeci hloupý, nemůžeš to už beze mě vydržet... Sakra, chlape, prober se a vem si mě! Jo! Cítím tvůj dotek a dech, je to lepší než jsem si představoval, sálá z tebe teplo, i když venku je klendra jako kráva. Bude nám spolu krásně. Těším se, až ti budu sloužit, můj pane. Nastolím v tvém životě smysl a řád!

    Píp... Venku je fakt neskutečná kosa, doufám, že jsi tu autem, frajere. Díky bohu, je to tak! Zase se mnou hážou, ať už jsem někde v teple, prosím!

    Očumuje mě nějaká baba a vošahává mě svýma ledovýma rukama, fuj. Dle jejich slov jsem hnusně černej a zbytečnej, rasistka! Ptá se, jestli zelenej byl už vyprodanej. Bude ještě škemrat, aby do mě mohla strkat věci!

    Mým domovem už není supermarket, ale kufr od auta. Já tak hezkej a funkční mrznu v autě, celé dny a noci. Ptám se sám sebe – proč? Vždyť to vypadalo tak nadějně, když jsem týden ležel doma (v teploučku) bez povšimnutí. Jako by můj nový pán nevěděl, co si se mnou počít. A pak mě takhle zprzní a zneužije! Cpe a rve do mě všechno, co ho napadne! Volej do auta, zablácený boty, páchnoucí hadry, nákup... 

    Nemá to konce, jsem tak nasranej, až vzteky prasknu!

    Letím do koše s milými a láskyplnými slovy na rozloučenou – sbohem, ty levnej šmejde! Jsem zděšen.

    Takový je život krutý, k nám, věrně sloužícím organizérům, pořadačům (říkejte si nám jak chcete, je to stejně jedno)...

Přijala jsem výzvu od Chrániče, zda prý dokáži psát o obyčejných a potřebných věcech jako je jeho nový pořadač v autě. 

Tak co myslíte, povedlo se? :)

Můj život, má cesta...

    

    Byla noc. Seděla u svého stolu, nohy téměř za krkem, tak to dělávala vždy. On už spal, na ponocování ho moc neužilo, raději si přivstal. Právě touhle dobou se jí v hlavě rodily ty nejlepší nápady. V tom jejím koutku, kde přes notebook viděla rámečky s fotkami, na kterých byl celý svět. Nebyly to fotky z Ameriky, Evropy, nebo Asie. Na těch fotkách byl on, ona s ním. To on byl její svět, její život...

    Je to tady. Účastníci zájezdu, dva Karlové a jejich podšálky. Natvrdlá slečna průvodkyně bez kytary, hromada důchodců a úchylnej „potápěč“.

    Uběhlo pět měsíců od té doby, kdy se dohodli a zaplatili dovolenou. Dovolenou snů pro ni a hororovou dovolenou pro něj. Pořád si v duchu opakoval „bude šťastná a spokojená“ a to mu pomáhalo zvládnout i ten kolotoč nakupování všeho potřebného před odjezdem. Neměli stan, spacáky, karimatky a boty. On neměl dokonce ani plavky. Ona už neměla ani peníze, ale co by pro ni neudělal.

    Dvacet hodin cesty autobusem před nimi. Jak své stokilové tělo složí? Ještě, když musí poskytnout pohodlí i jí? Jedna věc je, když v pohodlí postele necháte svou slečnu usnout na hrudi a pak ji opatrně setřesete a otočíte se na bok, ale v autobuse? Když se vám ani nohy nevejdou mezi dvě sedačky? Je to tady. Celou svou vahou mu leží na rameni, on je přilepený držkou na okno. Na chvíli vytuhl, asi na deset minut, ale ještě nejedou ani dvě hodiny, vůbec to neutíká. Už abychom stavěli na nějaké benzině.

    Ona fakt spí a vypadá u toho docela spokojeně, dokonce se usmívá? Asi se jí zdá o sopkách a lávě, úchylačka jedna! Nikdy si nemyslel, že někoho můžou takhle vzrušovat sopky a teď jede autobusem, který je takových lidí plný. K neuvěření. Hurá! Rakousko a benzina.

    On je úžasný, nechá mě spát na něm, abych měla pohodlí, a sám se mačká na okno. Asi si ho vezmu.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si splníte sen? Už jsme na dovolené 4 dny, ale až teď to cítím. Je mi nádherně, jako kdybych mohla najednou vzlétnout a všechny starosti hodit za hlavu. Z výšky bych se dívala na nás, jak stojíme na okraji kráteru Etny. Cítí se stejně? Nemyslím, ale je to škoda. Příště splním sen jemu, dlužím mu to.

    Fotí každou díru, ze které se aspoň trochu kouří, to je přeci důkaz, že sopka žije! Hora hraje všemi barvami, ale převažuje žlutá síra. Jsou ve víc než tříkilometrové výšce, ale jí se točí hlava z něčeho úplně jiného. Z té hromady štěstí, které cítí, prosí, ať to nikdy nepřestane, ať tahle chvíle nikdy nekončí. Přeje si, aby se takhle cítila každý den do konce života. Může být ještě lépe? Asi ano, ale tomu se jí teď nechce věřit. Žila pro tenhle den. A kdyby věděla, že přijde tak brzy, nikdy by nebyla smutná, protože by se těšila.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si milovaný člověk splní sen? Mohl bych ji takhle pozorovat bez přestání. Mám dokonce pocit, že když se jí dotýkám, předává mi svou pozitivní energii a možná se mi začínají líbit sopky. Vypadá to tady jako na měsíci, nikde nic, krom hromady zvědavých turistů a nadšenců jako je ona. Možná bych je, vlastně nás, nazval sebevrahy. Po několika hodinovém stoupání jsme vyšplhali k jedné velké díře, jako kdyby něco velikosti melounu dopadlo na zem z vesmíru. Jí se ta díra líbí, nechápu proč, ale nic nenamítám, když chce zase vyfotit u dalšího kamene nebo díry, která vypouští kouř páchnoucí jako něco hodně zkaženého.

    Na Etnu šlapali asi šest hodin, dala se využít lanovka, ale to by se ochudili o ta panoramata a tisíc fotek několika na první pohled stejných hornin. Dolů jim to zabralo půl druhé hodiny, jelikož to seběhli, aby vůbec stihli autobus, když se nahoře museli tolik zdržet.

    Byli celí od sopečného popela, proto první co udělali, po příjezdu do kempu bylo, že ho šli spláchnout do mořských vln. Potom si dali pizzu v restauraci s výhledem na moře a všechny zážitky zapili českým pivem od Karla a Karla. V kempu pak vyhodili večeři z ešusů a spokojeně usnuli vyčerpáním.

    Mohl by mě požádat o roku, je k tomu ideální příležitost. Ale prstýnek s sebou nemá, všimla bych si, to nevadí, nic takového nepotřebuji. Proč to neudělal už na Etně? Byla jsem jasná, v takové chvíli bych řekla ano každému. Třeba k tomu potřebuje kýč v podobě západu slunce a moře, proč ne, taky by se mi to nakonec líbilo. Nebo že by chtěl, aby sopka byla v činnosti, když mě bude žádat? Láva teče jen ze Stromboli, dám mu ještě čas, snad se vyjádří.

    Byli na ostrově Vulcano, asi jedenáctý den zájezdu. Právě vyšplhali na místní sopku, skoro je to nestálo žádné úsilí, oproti Etně. Na začátku výstupu byla cedule asi v pěti jazycích, že je nahoře možná intoxikace plyny. 

    To je ale nezajímalo. Obešli celý kráter dokola, kde se z každé strany naskytl jiný výhled, jednou na Liparské ostrovy, potom na krajinu ostrova a taky na další krátery sopky.

Seděli na okraji kráteru a jedli sicilskou svačinu z Lidlu. A ji něco geniálního napadlo.

    Mohli bychom slézt dolů, jen my dva, času je dost. Nikde tu nevidím ceduli se zákazem a jen jednoho policajta – jeho. Co když ale nebude chtít? Když půjdu sama, tak to nebude ono, ale stejně bych šla. Tohle si nenechám ujít. Teď je spokojenej a najedenej, mohl by kývnout.

„Víš, chtěla bych sejít na dno kráteru,“ nadhodila opatrně.

„Vážně? Tak jo. A půjde to vůbec?“

„Fakt? Jsi báječnej, tak honem pojď než...“

„Než co? Než to bouchne?“ pokusil se o vtip, i když mu to dělalo starosti už jedenáctý den.

„Trubko,“ smála se.

    Bylo to náročné, ale dostali se tam. Byli tak maličcí oproti světu, kolem dokola jen stěny kráteru, na jeho okraji pár malých lidiček, kteří se kochali výhledem. Na dně byla spousta kamení, lidé je poskládali do různých slov, jmen, vět vyjadřujících lásku a touhu v několika jazycích. Bylo to krásné. Teď to může bouchnout, ale aspoň zemřou rychle a spolu, napadlo je oba naráz.

Vypadá nějakej zmatenej. Bojí se snad tolik? To snad ne.

„Půjdeme, jestli chceš.“ Snaží se mu pomoci.

„Ještě počkej, prosím,“ zčervenal nebo se jí to zdá?

On to chce snad udělat. Ne, pomoc, panikařím, jak rychle budu nahoře, když poběžím? Ne, chytil by mě, určitě, běhat umí. Vždyť jsem si to přála, proč chci teď utéct?

Přišel k ní tak blízko, že mezi nimi mohl projít jen vítr. A nervózně zašeptal: „Víš, jednou si tě vezmu.“

Aha. Skutečně? To já přeci vím. Počkat, tohle je jeho žádost o ruku? Ne, viděl přeci dost filmů a ví, jak se to dělá a říká.

„To přeci dávno vím, broučku.“

„Někdy se chovám děsně, tak jsem tě chtěl jen ujistit, že se u mě nic nezměnilo a pořád si tě chci vzít, i když to tak nevypadá.“

„Dobře. Miluji tě.“

„Já tebe taky.“

    Nevím, jestli jsem zklamaná. Ale jedno vím jistě, lepší příležitost už nikdy mít nebude.

...

Přeji Ti, můj milý a jediný, nejvěrnější čtenáři, splnění všech Tvých nejtajnějších snů a přání. Ať jsi stále tak úžasný člověk a přítel. Hodně zdraví a úspěchů v životě, v budoucí škole a práci. Ať i nadále máš dost sil nám všem pomáhat a chránit nás. 

Krásné 25. narozeniny! Miluji Tě, víc než svůj život, Drahý.

Tvá (stále Tebou okouzlená) Lucinka

Jsem kreativní Hitler

    Pominu situace, kdy vstávám ve čtyři a domů se dostanu v deset večer, to mě potom nezajímá ani pes, který chce ven a rovnou skočím šipku do postele.

    Ale takový ty dny, kdy nic nemusím, jen jíst, pít, vylučovat a spát...
To mě nedonutí nic, abych si šla lehnout, ani únava, ani Chránič.

    Mně to připadá tak zbytečný, chodit spát. Ztráta času prostě.
A to jsem ještě ten případ, že nejvíc aktivity mám po půlnoci.
Peru, uklízím, vařím, peču, sexuju (když je s kým), cvičím, čtu, jím,...
To platí i pro psaní článků, vždy mám inspiraci až v brzkých ranních hodinách a taky největší chuť psát a oslňovat lidi svými moudry.
Jako právě teď (jen ta inspirace schází). První minuty z neděle uběhly, já mám za sebou pět dní nočního režimu a spát prostě nepůjdu.
Možná tak v šest ráno, pak budu spát do oběda, protože už to po tolika dnech nezvládnu.

    A to bych tak moc chtěla, ale to bych nesměla tak milovat ten klid, který vládne na ulici a v baráku, když je noc. Většinou tedy. Všechny hysterky a mimina usnuly vyčerpáním. Cikáni se obvykle hádají přes den. Výtah stojí v přízemí, jen pár ožralých se nemůže trefit do zámku. Dokonalost.

    Jsem vzhůru jen já, nebo si to aspoň tak představuji, plus zloději a násilníci, kteří obléhají vchodové dveře. Že by to byl důvod proč nejdu spát? Musím být ve střehu? Možná. Když Chránič chrání, tak určitě, to mi ticho přímo vadí, mám až příliš bujnou fantazii.

    Ale nejsem ztracenej případ, jsem skvělá a mám kreativní myšlení! A vy ostatní ponocovači taky. ;)

A jak to měly některé historické osobnosti se spánkem? zdroj

    Osobnosti, o nichž je známo že málo spaly, byli César a Napoleon. César, trpící jinak epilepsií, prý spal jen několik hodin. Měl prý i vynikající paměť a prý měl schopnost vykonávat několik činností najednou, jako třeba současně o něčem mluvit a něco jiného psát. Napoleon nemusel spát déle než pět hodin. Byl stále čilý a přes den měl stále naprosto jasné brilantní myšlení. Svým generálům „šel na nervy“ tím, že když se oni probouzeli, Napoleon už měl propátrané místo boje následující bitvy. Tak to prý udělal i ono ráno v den bitvy u Slavkova, kdy v časném ranním oparu několik hodin mlčky dumal nad utvářením terénu. Výsledek bitvy ukázal, že jeho osamělé ranní geograficko-strategické úvahy byly správné a že jeho mozek byl přes krátký spánek všechno jiné jen ne prázdný nebo unavený. 

    A pak je tu ještě Adolf Hitler. Tomu se během války „obrátil“ spánkový rytmus naruby. Přes noc byl vzhůru, komandoval okolí a šel spát mezi čtvrtou a pátou ranní, většinou s nějakým práškem nebo byl na morfiu, o čemž se moc nemluví. Nikdo ho dopoledne nesměl budit, generalita musela čekat na rozhodnutí do jeho probuzení. Tak Němci prohráli několik klíčových bitev jen proto, že jejich vrchní velitel byl v „rozhodující dopoledne v limbu“ a takříkajíc s ním nebyla řeč. Pro zbytek světa to ovšem byla klika.

Sakra, jsem jak Adolf, jen zatím neujíždím na morfiu...

Dobrou noc.

Několik typů žen z fitka

    Jsem tam vcelku nováček, bude to tři měsíce, ale i za tak krátkou dobu jsem něco vypozorovala. 
Něco, co už všichni pravděpodobně stejně víte. 
A to, jaké typy lidí chodí do posilovny.
Já jsem čistě v dámském fitku, proto se to nebude týkat pánů. (většinou)

1. Slečna iPhone

    Takové mají svůj mobil stále při ruce a v případě iPhonu má ten přístroj úplně na sračky displej. 
Někdy z něho poslouchají písničky, jindy ho mají vedle sebe jen tak, asi aby jim ho někdo neukradl v šatně, nebo se pomocí něho fotí. (v zrcadle samozřejmě)
Občas s ním i telefonují nebo smskují.

2. Slečna Sdílím

    Tyhle musí dát celému modrému světu najevo, že zrovna teď se potí na rotopedu nebo dělají sklapovačky, status většinou doplní fotkou, taktéž v zrcadle, s bleskem přes obličej. (teď se vlastně dělaj selfíčka) A to ještě než začnou skutečně něco dělat. Podstatný je, že jsou ve fitku, ne že cvičí.

3. Slečna Krásná za každou cenu

    Do této kategorie mohou spadat oba předchozí typy.
Takové slečny se většinou ještě doma pořádně nalíčí, nemusí ani použít voděodolný make-up a řasenku, jelikož se za tu dobu strávenou v posilovně ani nezapotí.
Vlasy vyžehlené, které někdy doplní moderní kšiltovka s obřím nápisem FAKE (I LOVE PORN) zakrývající půl obličeje.

4. Slečna(y) Fitko = kavárna

    Tenhle druh chodí do fitka většinou ve dvojici. A jednoduše si spletli kavárnu s posilovnou.

Vlezou na pás (dají si rychlost 3,5) a drbou všechny a všechno, klidně hodinu i déle. Někdy jsou tak drzý, že komentují jinou, jak cvičí. A pokud spadají i do kategorie číslo 2, pak si na fb dají status: Jsme úplně vyřízené, dneska s Alča Nováková hodinu na páse ve Fitku! (Cítí se vyšťaveně) v místě Fitness Praha-Žižkov. 

Na štěstí tam moc často k vidění nejsou, možná objevily lepší kavárnu, kdo ví. Ale ony přijdou zase jiné, tím jsem si jistá.

5. Slečna Já vím všechno nejlíp

    Ano, hádáte správně, ony jediné dělají cviky správně. Vědí jak je to nejlepší a samozřejmě pro všechny typy lidí. Kolik cviků je nejvhodnějších na jednu sérii, kolik opakování a s jakou zátěží. Taky, jaký je nejlepší outfit do posilky a co je naopak už out. 

6. Slečna Nechci vypadat jako chlap

    Jasně, zvedneš párkrát pětikilovou činku a jsi Arnold. Proč s tak hloupým názorem vůbec dotyčná do posilovny leze? Proč už jí někdo nevysvětlil, co je to testosteron a k čemu je? A proč musí tak blbě čumět, když já dělám dřepy a házet znechucené obličeje na kamarádku? Ať si prostě vezme ty svý jednokilky a sedne si do kouta. 

„Cože, ty bereš protein? Ale po něm se tloustne. To je jenom pro kulturisty. Budeš mít tlustý ruce a nohy jako Arnold.“  Ehm, aha.

Díkybohu, že tyhle potkávám hlavně mimo posilovnu.

Já sama se vidím v některých ze jmenovaných. Občas si taky sdílnu svůj progress na facebook, ale tím veškerá podobnost končí.

Jak to máte vy, děvčata? Našly jste se někde? Doufám, že ne. :D

Potkaly jste se s některými?

          

Leklé ryby jsou všude mezi námi

A na první pohled nejdou poznat...

Nesnáším leklé ryby.

    S někým se seznamujete, podáte si ruku, je to slušnost.
Od mala mi doma vtloukávali do hlavy, že pokud si s někým potřesu rukou, musím pevně stisknout, je to takový malý projev úcty k dotyčnému.
Celej gympl to do nás sral třídní při každém předávání vysvědčení. 
A nedejbože, aby mu někdo podal ruku jako leklá ryba, to ho potom ztrapnil před celou třídou.
Prostě jsem se to naučila, od malinka mi mačkali mou malou ručičku jako takový trénink a stejně tak já jsem se se svou nulovou silou snažila druhého opětovně stisknout. 
Je to normální a tak to má být.

    Ale ne. Jsou mezi námi, leklé ryby, bez špetky slušnosti.
Měla jsem s několika tu čest. Většinou je už nikdy nechci vidět, pokud to jde.
Jednou jsem se bohužel musela seznámit se slečnou, která měla místo pravé ruky uzenou makrelu, snad to byla jen náhoda, že jsme si potřásly rukou u mražáků v Tescu.
A dala tomu korunu, když pisklavým hláskem řekla: „Ahojky, já jsem Veronika, ale můžeš mi říkat Verčo.“
Dobře, pohoda, nezáleželo mi na ní, odbyto. Už si ani nejsem jistá, že se tak jmenovala.
Kdyby ovšem ona neměla potřebu někde tvrdit, že jsem jí ručku zmáčkla jako projev nenávisti. Jaké nenávisti? Nenáviděla jsem jí až potom...
A u chlapů je to snad ještě horší!

    Pak jsou taky typy, jak bych to popsala... Podáte jim ruku a těsně před stisknutím pokrčí prsty a vy tak nemáte možnost ruku pořádně uchopit a on (ona) samozřejmě taky ne. Řekla bych, že to snad je ještě horší, protože pak to vypadá, že ani jeden z vás se neumí chovat. Na rozdíl od makrel, kde je jasný, čí výchova (nevýchova) selhala.

    Prostě tohle nedávám, až mě někde potkáte a budete se se mnou chtít i po přečtení mých článku seznámit, prosím, nebuďte voli a pořádně mě zmáčkněte. I vy chlapi, já to už nějak ustojím. Raději mi rozdrťte klouby, než abych držela vaše leklý ryby.

Děkuji za pozornost a chovejte se slušně!

Noční návštěva

    
    Prostě si tak v klidu spíme v láskyplném objetí, mně se zdá něco hezkého, Chrániči jako vždy nic a Andy chrápe nahlas...
Je všední den, ráno vstáváme oba do práce, hooodně brzy. Jen Andík si může přispat, on vlastně celý dny nic jinýho nedělá, než spí.

    Trhnu sebou, sen se rozplývá... 

    Probudí mě, jak se někdo snaží dostat do bytu, dost neohrabaně a hlasitě. Chránič v pozoru, jako každé ráno, ale dnes mimořádně připraven zničit všechno živé, co přejde přes práh bytu... 

    Kouká kolem sebe, zoufale hledá něco, čím by nočního návštěvníka ubil k smrti, nikde nic. Člověk by řekl, že zrovna on bude na tyhle situace líp připravenej.
Já už se vidím znásilněná a v nejlepším případě i mrtvá, beru psa a schovávám ho k sobě pod peřinu, tam bylo vždycky bezpečno (stále spí - hlídač). 
Chránič nahej letí do chodby, pak ho něco osvítí a promluví na temnou siluetu postavy, již stojící v našem bytě. 
„Karle, to jsi ty?“
To už to dochází i mně a jdu na chodbu, pes se probere a začne štěkat (hlásí nečekanou návštěvu - náš alarm, na který je spolehnutí).
    Můj mladší bráška Kája, prostě si tak k nám přišel ve tři ráno. Dal si takovej challenge, že k nám dojde pěšky. Měl přijet jako normální člověk ráno autobusem, aby pohlídal psa.
Byl by to hezký nápad na letní procházku. Ale! Nebydlíme ve stejném městě, my dokonce nebydlíme ani ve stejném okrese, naše domy jsou od sebe takových 27 kilometrů.
    A můj bratr si to šel pěšky, vyrazil někdy pozdě večer, myslel si, že přijde až my budeme vstávat, ale podcenil se.
A aby toho nebylo málo, dodatečně mi kamarád říkal, že ho málem sejmul v zatáčce (nebyl vidět). 
„Jsi blázen?!“ bylo první, co jsem mu řekla.
„Neboj, mám nové boty, chodí samy.“
„Aha,“ rezignuji. „Lehni si na gauč a raduj se, že ještě žiješ.“

Doslova šlo o život, ne nám, ale mému bratrovi...

Máte podobnou zkušenost? Co vyvádí vaši sourozenci? :) 

To se mi snad jenom zdá

1.11.2014

Přišla k nám má potencionální tchyně, po svatbě jí plánuji důvěrně říkat „maminko“, ale zatím nic netuší. Vzala si mě stranou a šeptem mi povídá: „Ty prý chceš požádat Tomáše o ruku? Není to trapný, takhle vobráceně?“

„Víš,  není, chtěla jsem, aby nám i odnosil Juniora,  ale to dnešní věda neumožňuje,  tak si aspoň před něho kleknu a vyslovím se.“
„Aha, ta dnešní doba je divná. Za nás holku přivedl do jináče a pak si ji prostě musel vzít.“
„To se děje i dnes. Maminko, když už jsi to nakousla, chtěla bych tě tímto požádat o ruku tvého jediného syna.“

3.11.2014

Jsem v práci. Slyším, jak si někdo mumlá něco nesrozumitelného. Otočím se, je to ten novej, ještě ani neznám jeho jméno. 

„Říkal jsi něco?“ ptám se ho.
„Ano, ale jen sobě,“ odpoví. „Občas si povídám s tím hláskem v mé hlavě a někdy i nahlas, což je trapné.“ 
„Co je trapné? Že ti v hlavě zní nějakej hlas?“
„Vůbec, to, že mi to někdy ulítne a odpovím mu nahlas, ne v duchu jako běžně.“
„Aha.“ snažím se nesmát, nejde to, utíkám.

6.11.2014

Tak a je to tady! Rodím. Ale nejsem v porodnici. Ležím na zadních sedačkách nějakýho auta, jsou hnusně kožený a špinavý. Tady jako porodím ten svůj zázrak? To snad ne! Honí se mi hlavou...

Počkat, to auto znám, ale naše není. A proč jsem tu sama a venku stojí hromada lidí, včetně několika policajtů, hledám mezi nimi Chrániče, nikde ho nevidím. Prý chce být u porodu, pche! Tak to bys měl máknout, chlape!

Dítě chce na svět a kurevsky to bolí. Nenávidím ho! Nenávidím toho, kdo mě do téhle situace dostal! Toho, jež mě oplodnil a pak nechal rodit na sedadlech policejního auta! Nenávidím svého muže, kterej tu ještě není!

7.11.2014

Jsem spisovatelka. Bydlím v krásném domě, bez chlapa a bez dětí, celé dny si dělám, co chci a s kým chci. Nikde není bordel, mám uklízečku. Nevařím, jím venku s fajn lidmi, rodinou a kamarády. Za tři dny odlétám do Ameriky, chtějí vydat mou knihu. Ale zítra musím ještě stihnout autogramiádu v Irsku. Žiji si svůj sen!

Rozhodla jsem se sepsat své sny za poslední dny. Koho to nenapadlo u toho prvního, druhého, třetího? (tomu se mi nechce věřit :D) Tak ten poslední vás určitě přesvědčil, že nejde o můj deník. 

Co se týká toho prvního snu. Nebudu lhát, už mě to napadlo. :D Ale já ho prostě chci vidět klečet! Proč bychom měly klečet jen my ženy, že? Budu čekat, snad ta chvíle někdy přijde.

Takového kolegu skutečně mám, ale není psychicky nemocný, jen si občas povídá sám se sebou. 

Těhotná nejsem, rodit v brzké době nebudu a už vůbec ne na těch sedačkách, kde sedávají bezdomovci, narkomani a policajti! 

K tomu poslednímu, zní to skvěle, ale chybí mi tam jedna maličkost - děti a chlap. 

Máte někdy taky tak živé sny? :)