Život s policistou

  Miluji ten pocit, když spí vedle mě, jeho spokojené oddechování znamená, že je v pořádku doma.

  Miluji zvuk jeho kroků za dveřmi, když se vrací v pořádku z práce. 

  Miluji jeho úsměv po příchodu, který značí, že se nic zlého nestalo, ani jemu a kolegům.

  Miluji zvuk jeho hlasu, když mu v noci volám.

  Nemiluji uniformy, já miluji svého sebevědomého muže, který ji nosí.

  Mám ráda, když mi vypráví...
  Mám ráda jeho každodenní tendence všechny ochraňovat, včetně mě.
  Mám ráda ten strach v očích ostatních mužů, když jim řeknu, s kým by mohli mít tu čest.
  Mám ráda jeho smysl pro spravedlnost.
  Mám ráda jeho starost o mě a mou bezpečnost.
  Mám dokonce ráda, když mi říká, kterou zase učaroval při policejní kontrole. 

  Užívám si ten pocit, být mu nablízku.

  Jsem žena, která obětovala normální vztah, protože miluje muže, který riskuje svůj život, a tráví nekonečné hodiny v práci, svátky a víkendy nevyjímaje. 
  Přítelkyně, žárlící na kolegyně, protože mají mnoho společného.
  Žena, která se rozplývá, když vidí svého muže v uniformě, a hlavně bez ní. 
  Ta, která čeká za dveřmi s připravenou snídaní, když se vrací po 24 hodinách z práce.
  Jsem žena, které tečou slzy dojetím, když její hrdina dostává ocenění za vynikající výsledky při zajišťování bezpečnosti od samotného pana starosty.
  Ta, která už na střední škole věděla, jaký potenciál se v něm skrývá a pomohla mu splnit si sen.
  Byla trpělivá, když ho několik měsíců vídala jen o víkendy.
  Ta, která každý den předstírá, že je silná, i když by někdy měla raději doma účetního.
  A snažila se neplakat, když slyšela, v jakém nebezpečí se minulou noc ocitl.

  Mám tu čest žít po boku hrdiny. 
  Být mu nablízku, když mu není nejlépe.
  Naslouchat mu, když se potřebuje vypovídat.
  A být mu oporou do konce života.

  Už se vám někdy stala nehoda? Už jste byli svědky zločinu, nebo obětí trestného činu? Pokud ano, tak byste měli ocenit, co pro vás policisté udělali v těchto chvílích. Ale veřejnost to nevidí. Vidí policajty jen jako někoho, kdo je buzeruje za překročení rychlosti. Míjí blikající světla, a oddychnou si, že dnes nedostanou pokutu.     Můj přítel je víc než to.
  On je ten, kdo je vzhůru, aby vaše nejhorší noční můry pozatýkal a zavřel.
  Ten, který chrání vaše přítelkyně a manželky, když vy jim nemůžete být nablízku.
  Ten muž, který očima dohlíží na vaše děti cestou do školy a z ní.
Chrání vaše muže a pomáhá jim, když se dostanou do nebezpečí.

  Když mě ráno opouští, jediné, co si přeji je, ať se mi v pořádku vrátí.

  Jsem nesmírně pyšná a podporuji ho v jeho šíleném snu, změnit svět.

  Jsem hrdá přítelkyně policisty, která za ním stojí, ať se stane cokoli.

  Všichni policisté si zaslouží obrovský respekt a uznání, mnohem větší, než jakého se jim dostává. Tímto bych jim ráda poděkovala a všem přítelkyním, manželkám, maminkám, a ostatním členům rodin, popřála dostatek sil. Protože s naší podporou se jim slouží lépe. :)

Kéž by to byl pouhý sen...

    S touto povídkou jsem vyhrála krásné (bramborové :D) 4. místo v soutěži na idnes. 

    Za jednu noc se jí zdálo mnoho snů. Takové ty všední, o koťátkách a o motýlcích na rozkvetlé louce, o rodině a přátelích. A těch méně všedních, o vraždách a sexu. Někdy vídávala mrtvé příbuzné, ale to nebylo důležité, chodili za ní jen, aby ji pozdravili. Život jí komplikovaly ty o sexu…

    Zvláště, když se jí zdálo o někom, koho důvěrně znala. O někom, koho důvěrně znala, ale to, že by s ním někdy spala (dobrovolně), by ji ani ve snu nenapadlo. Po probuzení jí sice bylo krásně, jak jinak, ale jen do chvíle, než dotyčného (šlo zásadně jen o muže) nepotkala. „Dobrý den, slečno,“ pozdravil ji zdvořile pošťák. Ten pošťák, se kterým společně třikrát dosáhli vrcholu, ten sexy pošťák, kterého se nemohla celou noc nabažit. Byl báječný a snový, bohužel jen ve snu. Sjela ho pohledem hladové feny, ale to, co viděla na chodbě v paneláku, nebyl ani zdaleka ten samec ze snu. Zakoktala jen „dobrej“ a spěchala od muže snů dál do reality. „Tohle musí přestat. Minule šedesátiletý soused, teď tenhle!“

   Jindy si to v noci rozdávala s chlápky, kteří se jí naopak líbili, což bylo snad ještě horší. Zkuste se bavit se svým šéfem o nudných grafech, když se vám v hlavě odehrává, jak vám to dělá zezadu. Dívejte se mu do očí a přihlouple se neculte, jako po tom pátém orgasmu. To prostě nejde.

    Mnohdy byl sex tak reálný, že nevěděla, zda se skutečně nestal během alkoholové noci. Spala nebo nespala se spolužákem? Přeci spolu popíjeli, ale vzbudila se ve své posteli a sama. Utekl snad? Ne, je zadaný, přeci by nebyla taková. Ale vypili hodně tequilly a říkal, že mu stará nedá. Dala mu snad ona?

    „Někdy bych si přála bezesné noci,“ zašeptala do ticha a usnula. Snad se jí tentokrát bude zdát o mrtvých.

Co vy a vaše sny? :)

Zápisky ze života

   „Ne, rozbal to teď,“ říkám babičce a strkám jí pod nos dárek, který koupila máma. 

   „Nu, tak dobrá tedy, ale jestli to bude robertek, tak mi umožníte trochu soukromí, ať můžu co nejdřív zjistit, jestli nepotřebuje reklamovat.“ 

   „Babi!“ Agresivně trhá papír a v hlavě si přehrává obrázek obřího černého a silikonového penisu. 

   „Jé, punčocháče a stahovací, děkuju, ale to je dárek jak pro starou bábu,“ babička se snaží předstírat nadšení a dotčení zároveň, když se souká do jedné z nohavic, která rupne.

   „A je po dárku, cos dostal ty, dědku?“ Je po dárku, ale vůbec ji to nemrzí.

   Děda si v ruce pohrává s balíčkem ve tvaru vibrátoru, což babičku rozčílí. 

   „Co s tím bude dělat? Nevyměnil nám náhodou ježíšek dárky?“

   „Babi, ani nevíš, co tam je.“

   Byl tam, ne robert, ale sprcháč. S přívuní Tequily a limetky. 

   „Dělej, ukaž, dej mi čuchnout!“ dožaduje se babička a natahuje se k dědovi. 

   „Mmm, tím se dneska umeješ a já to z tebe slížu!“ prohlásila a lokla si červeného.

   Mé životní motto (dobrá, jedno z mnoha): 
Pokud se chceš v noci cítit bezpečně, spi s policajtem...


   Tenkrát mi bylo sladkých 16 a odepsala jsem na inzerát:
Jsem normální kluk a hledám normální holku.
Je to 7 let, co žiji s naprosto nenormálním chlapem.

   Dřepy jsou jako sex, čím jdeš hlouběji, tím je to lepší. (zdroj - facebook)

    Povím ti, co mě na činkách štve - jsou těžký.

Nechci být stejná jako, ale lepší než...

Nevěra - recenze

Nevěra - Paulo Coelho

Anotace:

   Lindě je 31 let a podle mínění všech vede dokonalý život: bydlí ve Švýcarsku, v jedné z nejbezpečnějších zemí světa, má skvělé manželství, milujícího manžela, roztomilé a způsobné děti a zaměstnání novinářky, na které si nemůže stěžovat. Rutina a předvídatelnost každodenního života v ní však začínají budit pochybnosti. Už nedokáže snášet úsilí, které musí vynakládat, aby vypadala šťastně, zatímco ve skutečnosti k životu pociťuje nesmírnou apatii. To všechno se změní, když se setká s mužem, s nímž si v době dospívání byla citově blízká. Jacob je teď úspěšný politik a během interview, které s ním Linda pořizuje, v ní posléze vzbudí něco, co už dávno nepocítila: vášeň. Linda teď udělá všechno pro to, aby si tuto nedosažitelnou lásku vybojovala. Bude muset klesnout až na samé dno lidských citů, aby nakonec došla vykoupení.


Má verze anotace:
(pozor, tato část může obsahovat odtajnění podstatné části děje, kdyby se náhodou našel někdo, kdo to bude chtít číst)

   Věčně nespokojená a nevyrovnaná Linda vyhulí starého známého, pak si to nechá párkrát udělat a vše skoro vykecá manželovi. Už nevím, jak se ten naivka jmenoval, ale ten jí odpustí i to nevyřčené, pro blaho dětí, vztahu a celého světa. Psychopatka Linda by byla schopná i zabít, aby dosáhla svého. (Chudák pudl, to jsem málem uronila slzu! Nerodí se právě takhle psychopati?)


Recenze:

   Došla vykoupení, přesně tato dvě slova mě měla od knihy odradit už na začátku! 
Coelho, vrať mi mé dva večery života!
Ten všudypřítomný bůh, děs. Nic pro nevěřící.
Pasáže o všech svatých jsem musela přeskočit, ty zbylé tři strany docela ušly, z čehož si pamatuji jen, jak to Jacob narval Lindě do zadku a bez zeptání, hulvát! I když to možná vypovídá víc o mně než o samotném autorovi...

   V popisování erotických pasáží byla autorka Odstínů mnohem lepší, styď se Paulo!

   Dočetla jsem to snad jen proto, že to byl dárek a taky jsem doufala, že mě to chytne, byť třeba až na konci. Ale nic takového se nekonalo. 

   Linda je kráva, Jacob prasáckej slizkej politik, její (doufala jsem, že bývalý, ale ten pitomec by jí snad odpustil i tu vraždu) manžel je chudák a děti dokonalé, ale v knížce zasahovaly do děje asi jako paní Columbová. 

   Coelho na mě působil, jako kdyby se snažil za každou cenu předávat nějakou moudrost, hloubat někde, kde nic není, prostě si hraje na velkého myslitele, dle mého, což mě nudilo...

   Netvrdím, že si knížka nenajde své čtenáře, ale nevěřím, že jich bude mnoho.

   Jaký je váš názor na Nevěru s velkým EN? A na P. Coelha jako spisovatele? :)

Kdyby věci měly duši...

    

    Vyber si mě, prosím, kolega je rozbalenej a vošahanej! Jsem jak nový a funguji, jak mám! Vím, že mě chceš, vím, že mě potřebuješ, cítím to! Vrať ty ponožky zpátky do regálu, ty ti život nepomůžou uspořádat a roztřídit! Nebuď přeci hloupý, nemůžeš to už beze mě vydržet... Sakra, chlape, prober se a vem si mě! Jo! Cítím tvůj dotek a dech, je to lepší než jsem si představoval, sálá z tebe teplo, i když venku je klendra jako kráva. Bude nám spolu krásně. Těším se, až ti budu sloužit, můj pane. Nastolím v tvém životě smysl a řád!

    Píp... Venku je fakt neskutečná kosa, doufám, že jsi tu autem, frajere. Díky bohu, je to tak! Zase se mnou hážou, ať už jsem někde v teple, prosím!

    Očumuje mě nějaká baba a vošahává mě svýma ledovýma rukama, fuj. Dle jejich slov jsem hnusně černej a zbytečnej, rasistka! Ptá se, jestli zelenej byl už vyprodanej. Bude ještě škemrat, aby do mě mohla strkat věci!

    Mým domovem už není supermarket, ale kufr od auta. Já tak hezkej a funkční mrznu v autě, celé dny a noci. Ptám se sám sebe – proč? Vždyť to vypadalo tak nadějně, když jsem týden ležel doma (v teploučku) bez povšimnutí. Jako by můj nový pán nevěděl, co si se mnou počít. A pak mě takhle zprzní a zneužije! Cpe a rve do mě všechno, co ho napadne! Volej do auta, zablácený boty, páchnoucí hadry, nákup... 

    Nemá to konce, jsem tak nasranej, až vzteky prasknu!

    Letím do koše s milými a láskyplnými slovy na rozloučenou – sbohem, ty levnej šmejde! Jsem zděšen.

    Takový je život krutý, k nám, věrně sloužícím organizérům, pořadačům (říkejte si nám jak chcete, je to stejně jedno)...

Přijala jsem výzvu od Chrániče, zda prý dokáži psát o obyčejných a potřebných věcech jako je jeho nový pořadač v autě. 

Tak co myslíte, povedlo se? :)

Můj život, má cesta...

    

    Byla noc. Seděla u svého stolu, nohy téměř za krkem, tak to dělávala vždy. On už spal, na ponocování ho moc neužilo, raději si přivstal. Právě touhle dobou se jí v hlavě rodily ty nejlepší nápady. V tom jejím koutku, kde přes notebook viděla rámečky s fotkami, na kterých byl celý svět. Nebyly to fotky z Ameriky, Evropy, nebo Asie. Na těch fotkách byl on, ona s ním. To on byl její svět, její život...

    Je to tady. Účastníci zájezdu, dva Karlové a jejich podšálky. Natvrdlá slečna průvodkyně bez kytary, hromada důchodců a úchylnej „potápěč“.

    Uběhlo pět měsíců od té doby, kdy se dohodli a zaplatili dovolenou. Dovolenou snů pro ni a hororovou dovolenou pro něj. Pořád si v duchu opakoval „bude šťastná a spokojená“ a to mu pomáhalo zvládnout i ten kolotoč nakupování všeho potřebného před odjezdem. Neměli stan, spacáky, karimatky a boty. On neměl dokonce ani plavky. Ona už neměla ani peníze, ale co by pro ni neudělal.

    Dvacet hodin cesty autobusem před nimi. Jak své stokilové tělo složí? Ještě, když musí poskytnout pohodlí i jí? Jedna věc je, když v pohodlí postele necháte svou slečnu usnout na hrudi a pak ji opatrně setřesete a otočíte se na bok, ale v autobuse? Když se vám ani nohy nevejdou mezi dvě sedačky? Je to tady. Celou svou vahou mu leží na rameni, on je přilepený držkou na okno. Na chvíli vytuhl, asi na deset minut, ale ještě nejedou ani dvě hodiny, vůbec to neutíká. Už abychom stavěli na nějaké benzině.

    Ona fakt spí a vypadá u toho docela spokojeně, dokonce se usmívá? Asi se jí zdá o sopkách a lávě, úchylačka jedna! Nikdy si nemyslel, že někoho můžou takhle vzrušovat sopky a teď jede autobusem, který je takových lidí plný. K neuvěření. Hurá! Rakousko a benzina.

    On je úžasný, nechá mě spát na něm, abych měla pohodlí, a sám se mačká na okno. Asi si ho vezmu.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si splníte sen? Už jsme na dovolené 4 dny, ale až teď to cítím. Je mi nádherně, jako kdybych mohla najednou vzlétnout a všechny starosti hodit za hlavu. Z výšky bych se dívala na nás, jak stojíme na okraji kráteru Etny. Cítí se stejně? Nemyslím, ale je to škoda. Příště splním sen jemu, dlužím mu to.

    Fotí každou díru, ze které se aspoň trochu kouří, to je přeci důkaz, že sopka žije! Hora hraje všemi barvami, ale převažuje žlutá síra. Jsou ve víc než tříkilometrové výšce, ale jí se točí hlava z něčeho úplně jiného. Z té hromady štěstí, které cítí, prosí, ať to nikdy nepřestane, ať tahle chvíle nikdy nekončí. Přeje si, aby se takhle cítila každý den do konce života. Může být ještě lépe? Asi ano, ale tomu se jí teď nechce věřit. Žila pro tenhle den. A kdyby věděla, že přijde tak brzy, nikdy by nebyla smutná, protože by se těšila.

    Je to tady! Tak takový je to pocit? Pocit, když si milovaný člověk splní sen? Mohl bych ji takhle pozorovat bez přestání. Mám dokonce pocit, že když se jí dotýkám, předává mi svou pozitivní energii a možná se mi začínají líbit sopky. Vypadá to tady jako na měsíci, nikde nic, krom hromady zvědavých turistů a nadšenců jako je ona. Možná bych je, vlastně nás, nazval sebevrahy. Po několika hodinovém stoupání jsme vyšplhali k jedné velké díře, jako kdyby něco velikosti melounu dopadlo na zem z vesmíru. Jí se ta díra líbí, nechápu proč, ale nic nenamítám, když chce zase vyfotit u dalšího kamene nebo díry, která vypouští kouř páchnoucí jako něco hodně zkaženého.

    Na Etnu šlapali asi šest hodin, dala se využít lanovka, ale to by se ochudili o ta panoramata a tisíc fotek několika na první pohled stejných hornin. Dolů jim to zabralo půl druhé hodiny, jelikož to seběhli, aby vůbec stihli autobus, když se nahoře museli tolik zdržet.

    Byli celí od sopečného popela, proto první co udělali, po příjezdu do kempu bylo, že ho šli spláchnout do mořských vln. Potom si dali pizzu v restauraci s výhledem na moře a všechny zážitky zapili českým pivem od Karla a Karla. V kempu pak vyhodili večeři z ešusů a spokojeně usnuli vyčerpáním.

    Mohl by mě požádat o roku, je k tomu ideální příležitost. Ale prstýnek s sebou nemá, všimla bych si, to nevadí, nic takového nepotřebuji. Proč to neudělal už na Etně? Byla jsem jasná, v takové chvíli bych řekla ano každému. Třeba k tomu potřebuje kýč v podobě západu slunce a moře, proč ne, taky by se mi to nakonec líbilo. Nebo že by chtěl, aby sopka byla v činnosti, když mě bude žádat? Láva teče jen ze Stromboli, dám mu ještě čas, snad se vyjádří.

    Byli na ostrově Vulcano, asi jedenáctý den zájezdu. Právě vyšplhali na místní sopku, skoro je to nestálo žádné úsilí, oproti Etně. Na začátku výstupu byla cedule asi v pěti jazycích, že je nahoře možná intoxikace plyny. 

    To je ale nezajímalo. Obešli celý kráter dokola, kde se z každé strany naskytl jiný výhled, jednou na Liparské ostrovy, potom na krajinu ostrova a taky na další krátery sopky.

Seděli na okraji kráteru a jedli sicilskou svačinu z Lidlu. A ji něco geniálního napadlo.

    Mohli bychom slézt dolů, jen my dva, času je dost. Nikde tu nevidím ceduli se zákazem a jen jednoho policajta – jeho. Co když ale nebude chtít? Když půjdu sama, tak to nebude ono, ale stejně bych šla. Tohle si nenechám ujít. Teď je spokojenej a najedenej, mohl by kývnout.

„Víš, chtěla bych sejít na dno kráteru,“ nadhodila opatrně.

„Vážně? Tak jo. A půjde to vůbec?“

„Fakt? Jsi báječnej, tak honem pojď než...“

„Než co? Než to bouchne?“ pokusil se o vtip, i když mu to dělalo starosti už jedenáctý den.

„Trubko,“ smála se.

    Bylo to náročné, ale dostali se tam. Byli tak maličcí oproti světu, kolem dokola jen stěny kráteru, na jeho okraji pár malých lidiček, kteří se kochali výhledem. Na dně byla spousta kamení, lidé je poskládali do různých slov, jmen, vět vyjadřujících lásku a touhu v několika jazycích. Bylo to krásné. Teď to může bouchnout, ale aspoň zemřou rychle a spolu, napadlo je oba naráz.

Vypadá nějakej zmatenej. Bojí se snad tolik? To snad ne.

„Půjdeme, jestli chceš.“ Snaží se mu pomoci.

„Ještě počkej, prosím,“ zčervenal nebo se jí to zdá?

On to chce snad udělat. Ne, pomoc, panikařím, jak rychle budu nahoře, když poběžím? Ne, chytil by mě, určitě, běhat umí. Vždyť jsem si to přála, proč chci teď utéct?

Přišel k ní tak blízko, že mezi nimi mohl projít jen vítr. A nervózně zašeptal: „Víš, jednou si tě vezmu.“

Aha. Skutečně? To já přeci vím. Počkat, tohle je jeho žádost o ruku? Ne, viděl přeci dost filmů a ví, jak se to dělá a říká.

„To přeci dávno vím, broučku.“

„Někdy se chovám děsně, tak jsem tě chtěl jen ujistit, že se u mě nic nezměnilo a pořád si tě chci vzít, i když to tak nevypadá.“

„Dobře. Miluji tě.“

„Já tebe taky.“

    Nevím, jestli jsem zklamaná. Ale jedno vím jistě, lepší příležitost už nikdy mít nebude.

...

Přeji Ti, můj milý a jediný, nejvěrnější čtenáři, splnění všech Tvých nejtajnějších snů a přání. Ať jsi stále tak úžasný člověk a přítel. Hodně zdraví a úspěchů v životě, v budoucí škole a práci. Ať i nadále máš dost sil nám všem pomáhat a chránit nás. 

Krásné 25. narozeniny! Miluji Tě, víc než svůj život, Drahý.

Tvá (stále Tebou okouzlená) Lucinka

Jsem kreativní Hitler

    Pominu situace, kdy vstávám ve čtyři a domů se dostanu v deset večer, to mě potom nezajímá ani pes, který chce ven a rovnou skočím šipku do postele.

    Ale takový ty dny, kdy nic nemusím, jen jíst, pít, vylučovat a spát...
To mě nedonutí nic, abych si šla lehnout, ani únava, ani Chránič.

    Mně to připadá tak zbytečný, chodit spát. Ztráta času prostě.
A to jsem ještě ten případ, že nejvíc aktivity mám po půlnoci.
Peru, uklízím, vařím, peču, sexuju (když je s kým), cvičím, čtu, jím,...
To platí i pro psaní článků, vždy mám inspiraci až v brzkých ranních hodinách a taky největší chuť psát a oslňovat lidi svými moudry.
Jako právě teď (jen ta inspirace schází). První minuty z neděle uběhly, já mám za sebou pět dní nočního režimu a spát prostě nepůjdu.
Možná tak v šest ráno, pak budu spát do oběda, protože už to po tolika dnech nezvládnu.

    A to bych tak moc chtěla, ale to bych nesměla tak milovat ten klid, který vládne na ulici a v baráku, když je noc. Většinou tedy. Všechny hysterky a mimina usnuly vyčerpáním. Cikáni se obvykle hádají přes den. Výtah stojí v přízemí, jen pár ožralých se nemůže trefit do zámku. Dokonalost.

    Jsem vzhůru jen já, nebo si to aspoň tak představuji, plus zloději a násilníci, kteří obléhají vchodové dveře. Že by to byl důvod proč nejdu spát? Musím být ve střehu? Možná. Když Chránič chrání, tak určitě, to mi ticho přímo vadí, mám až příliš bujnou fantazii.

    Ale nejsem ztracenej případ, jsem skvělá a mám kreativní myšlení! A vy ostatní ponocovači taky. ;)

A jak to měly některé historické osobnosti se spánkem? zdroj

    Osobnosti, o nichž je známo že málo spaly, byli César a Napoleon. César, trpící jinak epilepsií, prý spal jen několik hodin. Měl prý i vynikající paměť a prý měl schopnost vykonávat několik činností najednou, jako třeba současně o něčem mluvit a něco jiného psát. Napoleon nemusel spát déle než pět hodin. Byl stále čilý a přes den měl stále naprosto jasné brilantní myšlení. Svým generálům „šel na nervy“ tím, že když se oni probouzeli, Napoleon už měl propátrané místo boje následující bitvy. Tak to prý udělal i ono ráno v den bitvy u Slavkova, kdy v časném ranním oparu několik hodin mlčky dumal nad utvářením terénu. Výsledek bitvy ukázal, že jeho osamělé ranní geograficko-strategické úvahy byly správné a že jeho mozek byl přes krátký spánek všechno jiné jen ne prázdný nebo unavený. 

    A pak je tu ještě Adolf Hitler. Tomu se během války „obrátil“ spánkový rytmus naruby. Přes noc byl vzhůru, komandoval okolí a šel spát mezi čtvrtou a pátou ranní, většinou s nějakým práškem nebo byl na morfiu, o čemž se moc nemluví. Nikdo ho dopoledne nesměl budit, generalita musela čekat na rozhodnutí do jeho probuzení. Tak Němci prohráli několik klíčových bitev jen proto, že jejich vrchní velitel byl v „rozhodující dopoledne v limbu“ a takříkajíc s ním nebyla řeč. Pro zbytek světa to ovšem byla klika.

Sakra, jsem jak Adolf, jen zatím neujíždím na morfiu...

Dobrou noc.