Jak jsem svému nadřízenému řekla, že jsem kunda

    Šlo o úplně běžnej den v práci, nic nenaznačovalo tomu, že se něco podělá, přišla jsem včas, svačinu nezapomněla, po cestě nezakopla a ani nic podobného.
Pracuji pro jednu známou americkou firmu, denně používáme k práci různé programy, většinou jsou v angličtině, ale v horším případě v němčině.
Němčinu nesnáším, němčinu jsem se musela povinně učit 4 roky na gymplu, ale úspěšně jsem odolala a v hlavě mi nic neuvízlo, bohudík. Nebo spíš bohužel, jak si teď uvědomuji.



    Otevřu si ten prokletý prográmek a vyskočí na mě němčina. Chce po mně (šéf i program), abych vyplnila pár kolonek, ale když neznám jejich význam?!
Přemýšlím... Dělám, že se snažím vzpomenout... Přes rameno mi kouká šéf a pobízí mě, ať to rychle vyplním, abychom na to mohli vlítnout. Rozumějte na tu práci.
Zaskočí mě hned první dotaz. KUNDE:  .........................
Co by to mohlo být? Někde hoooodně hluboko v mysli mi to slovíčko uvízlo, ale ne a ne ho z té hloubky vyhrabat.

    Tak asi po mně chce, kdo s tím programem bude dnes dělat, ne? Všude musím vyplňovat své údaje a hesla, většinou to taky bývá hned první kolonka.
Už asi přemýšlím moc dlouho, protože se mě zeptá: „No tak, kdo je to kunde?“ „Já?“

    Má cenu popisovat, co následovalo pak? Řeknu jen, že mám štěstí a měl smysl pro humor, ale ten pohled kterej na mě hodil? Ty oči, které říkaly „ta si ze mě snad dělá prdel“.

    Takže, potom, co jsem se přestala červenat, vzorně jsem titul „kunda“ udělila našemu zákazníkovi.
A svět byl zase (na chvíli) v pořádku.

 The customer is always right!